Narcissina osudová chyba - Zjištění

Ani v průběhu dalších měsíců se Luciusovo chování nezměnilo. Nakonec byl opravdu povýšen a v práci trávil stále více času. Domů přicházel až pozdě večer, unaven z celého dne a neschopen dalších aktivit. Obvykle se navečeřel a šel spát. Ráno pak odcházel v brzkých hodinách.
Protože doma trávil opravdu jen minimum času, netušil, co jeho osamělá žena po celý den dělá. Lépe řečeno se domníval, že si užívá luxusu jejich sídla a tráví čas čekáním na něj. Kdyby se dozvěděl, komu jeho žena svůj čas věnuje, zřejmě by se velice divil.
O víkendech se však Lucius Narcisse věnoval přece jen o trochu víc.
„Dnes večer pořádají Nottovi večírek,“ oznámil jednou v sobotu, „bude tam několik Smrtijedů a pár přátel. Bude tam i tvůj švagr, Cissy. Bellatrix pozvání odmítla.“
Narcissa se pousmála. Věděla, že její sestře připadají večírky a podobné události povrchní, zatímco její manžel Rodolphus si jednou za čas rád hodí očkem po hezkých ženách a alkoholu.
Myšlenka, že si konečně s Luciusem někam vyjde, se jí velice líbila.
„To bude skvělé, Luciusi!“ rozplývala se, „tak dlouho jsme už spolu nikde nebyli...“
„Já vím, je mi to líto, Cissy. Však ti to dnes vynahradím.“
„Já se tak těším!“ řekla nadšeně, „měli bychom tam něco přinést, řeknu Dobbymu, aby něco upekl. Teď se půjdu připravit. Oh, Luciusi, to je tak úžasné!“
Odběhla do svého pokoje a zavřela dveře. Cítila se skvěle. Po tak dlouhé době k ní Lucius opět projevoval trochu pozornosti a náklonnosti. Na ten večírek se opravdu moc těšila. U Nottů to vždy bývalo velmi zábavné. Měli velkou zahradu s altánkem, na kterém večer visívaly lampiony. Caroline Nottová měla pokaždé dostatek skřítčího vína první jakosti a často podávala grilované jehněčí, které bylo opravdu vynikající. Narcissa se těšila, až si popovídá s ženami Smrtijedů, dozví se novinky ze společnosti a podobně.
Radostně přistoupila k velké skříni a otevřela ji.Skříň byla plná šatů různých barev a stylů, stačilo si jen vybrat. Narcissa se nejprve v šatníku nerozhodně přehrabovala a nakonec vytáhla dlouhou bleděmodrou róbu. Byla to její nejoblíbenější. Ačkoliv už ji měla dlouho, vypadala stále jako nová a na večírcích vždy sklidila mnoho obdivu.
Narcissa sundala róbu z ramínka a začala si ji oblékat. Za chvíli už ji měla téměř na sobě, zbývalo jen zapnout zip na boční straně. Narcissa ho vždy zapnula bez sebemenších problémů, dnes to však šlo stěží. Problém však nebyl v kvalitě zipu, ale v Narcissině postavě. Když si to uvědomila, přistoupila k zrcadlu. Šaty jí těsně přiléhaly k tělu, a proto si nemohla nevšimnout, že je její břicho větší než obvykle. Dlouhou chvíli nevěřícně zírala na svůj odraz v zrcadle a přemýšlela o věcech, které jí už pár měsíců ležely v hlavě. Odvrátila se od zrcadla a vyčerpaně si sedla na pohovku.
Nadšení, které ji naplňovalo před pár minutami se obrátilo v zoufalý pocit beznaděje.
Ne, to nemohlo být možné. Zdálo se jí, jako by to byl zlý sen.Bohužel to však byla skutečnost. Byla těhotná.
To by samo o sobě nebylo tak hrozné, jenže ona, ona byla těhotná s Pánem Zla! Věděla, že není možné, že by dítě bylo Luciusovo. Věděla, že došlo k nejhoršímu. Že čeká dítě Lorda Voldemorta.
Do očí se jí draly slzy, snažila se je však zadržet.
Pokoušela se rozumně myslet, nenacházela však žádnou cestu, jak se z této situace dostat. Bylo to celé tak neuvěřitelné. Co si počne?
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje vstoupil Lucius.
„Tak co? Už jsi připravena? Měli bychom...,“ zarazil se, když spatřil zoufalý výraz své ženy, „děje se něco, Cissy?“
Narcisse se s velkým přemáháním povedl vykouzlit na tváři úsměv.
„Nic vážného,“ řekla, „jen se necítím úplně dobře. Nebudeš se zlobit, když zůstanu doma?“
„Samozřejmě že ne,“ Lucius si přisedl k Narcisse a objal ji, „nemám tu zůstat s tebou?“
„Ne, to je v pořádku. O mě si nedělej starosti.“
Lucius na ni vrhl pochybovačný pohled.
„Jen běž,“ ujistila ho Narcissa, „a vyřiď všem můj vřelý pozdrav.“
„No dobře. Ale kdyby se něco dělo, dej mi vědět. Už budu muset jít. Tak ať je ti lépe,“ políbil Narcissu a přemístil se.
Po Luciusově odchodu ještě chvíli seděla a zírala do prázdna, pak se však vzpamatovala a donutila se něco dělat.
Vstala a oblékla se do normálních šatů. Najednou měla až přebytek energie. Bublal v ní vztek na sebe samotnou, který jí zakazoval jen nečinně sedět.
Musí jít za Pánem Zla. Musí mu to oznámit, stejně by se to dříve nebo později dozvěděl. On už bude vědět, co dělat. Bylo jí jasné, že ji potrestá, ale to ji neodrazovalo. Nemůže to v sobě dál dusit.
Opláchla si obličej studenou vodou a, naposledy se shlédla v zrcadle a přemístila se.
Objevila se v temné postranní uličce. Cestu do sídla Pána Zla znala moc dobře. Jak jinak, když ho v posledních měsících navštěvovala častěji než kdo jiný, pomyslela si hořce.
Co si vlastně Pán Zla bude myslet, když se tam tak znenadání objeví? Bude se domnívat, že mu chce dopřát sladkou přepadovku? Překvapení to pro něj určitě bude, ale ne zrovna sladké.
Narcissa se uchichtla svým myšlenkám a vydala se uličkou. Po chvíli se zastavila a rozhlédla se po okolí. Nikde ani živáčka. Jako pokaždé. Do těchto koutů města jen tak někdo nezabloudí.
Sklonila hlavu a pohlédla na chodník. Do dlaždice bylo vyryté Znamení zla. Nemohl ho spatřit nikdo kromě těch, kteří ho nosili na paži a dalších, které Lord Voldemort určil.
Narcissa vytáhla hůlku a, zamířila ji na Znamení a zamumlala příslušnou formuli.
Znamení se začalo rozšiřovat, vrývalo se hlouběji a hlouběji do země, až se na chodníku objevil poklop v jeho tvaru.
Narcissa ho mávnutím hůlky otevřela a vydala se po příkrém schodišti, které se pod ní rozprostřelo.